Proč před kostely hoří ohně?

Ohně před kostelem

Ohně před kostelem

O velikonoční noci (ze soboty na neděli)
se před většinou kostelů zapalují velikonoční ohně.

Oheň a světlo patří k nejstarším přírodním symbolům, které naznačovaly přítomnost Boží a sílu Boží. Oheň symbolizuje zároveň Boží lásku, která plane a hřeje i uprostřed chladu a temnoty. Pro člověka je oheň nezbytnou podmínkou pozemského života: dává teplo, dává světlo, přináší potěšení i radost. Zároveň je i pradávným symbolem smrti a očisty. Toto všechno se střetává ve velikonoční symbolice paradoxů: život i smrt, láska i očištění. A právě ohněm začínají velikonoční obřady.
Oheň před kostelem

Velikonoční obřad se skládá z několika částí. Úvodní částí obřadu je „Slavnost světla“, která vyjadřuje křesťanskou víru, že Ježíš Kristus je světlem pro tento svět. Obřad „veliké noci = velikonoc“ začíná zpravidla po západu slunce (někdy v pozdních nočních hodinách, nebo dokonce v neděli v brzkých ranních hodinách před rozbřeskem). V kostele se zhasnou všechna světla a věřící se shromáždí před kostelem, kde je zapálen velikonoční oheň. Kněz s asistencí vycházejí z kostela v bílých rouchách a s velikonoční svící tzv. „paškálem“.
Po pozdravení přítomných kněz oheň požehná a modlí se,
aby v nás Bůh dal rozhořet touze po nepomíjejícím světle.

Zapálení velikonoční svíce – „paškálu“

Po požehnání ohně následuje požehnání velikonoční svíce – „paškálu“, na kterém je m.j. uveden aktuální letopočet. Kněz pak velikonoční svíci rozsvítí od hořícího ohně se slovy: „Ať slavné Kristovo vzkříšení naši tmu ve světlo promění“. Svíci pozdvihne a zpívá: „Světlo Kristovo“ („Lumen Christi“) a všichni odpovídají: „Sláva tobě Pane“ („Deo gratias“). Hořící svíce symbolizuje Ježíš Krista

Rozžatá svíce se v čele průvodu
vnáší do setmělého kostela

Za knězem (či diákonem), který nese hořící paškál, se následně vytvoří průvod věřících jdoucí do tmavého kostela. Průvod za hořící svící symbolizuje Kristova slova: „Já jsem světlo světa; kdo mne následuje, nebude chodit v temnotě, ale bude mít světlo života“ (Jan 8,12). U vchodu do tmavého kostela kněz podruhé pozdvihne paškál a zpívá „Světlo Kristovo“. Pak si všichni přítomní od paškálu a od sebe navzájem připalují své svíčky. Světlo se tak působivě šíří
mezi lidmi a osvěcuje setmělý prostor.
Každý z přítomných se tak stává příjemcem světla,
nositelem světla a tím, kdo světlo předává dále.
Potemnělý chrám může být i symbolem hrobu, či světa bez lásky,
do kterého se postupně šíří světlo a láska Vzkříšeného.

 

 

Proč název ´Velikonoce´? Proč ne třeba ´Vajíčkonoce´?

Když se řekne Velikonoce,
většině lidí se zřejmě vybaví pomlázka,
vajíčka a volné pondělí.
Proč se ale v názvu „Velikonoce“
skrývají slova veliký a noc?
Co to má společného se svátky jara?
S volným pondělím?
Proč neříkáme třeba Vajíčkonoce?
Nebo Jaronoce?
Proč zrovna Velikonoce?

Svátek osvobození
zotročeného národa

Název „Velikonoce“ v sobě nese starý příběh, který se odehrál před mnoha tisíci lety v Egyptě. Tehdy zde existovalo malé etnikum – Hebrejové (Židé). Ti po různých peripetiích jedné noci Egypt opustili, protože v něm nechtěli déle vykonávat otrocké práce. Tato noc byla pro Židy tak významná, že jí začali říkat Velká. Od toho i naše Velikonoce. Tedy tento svátek byl a je úzce spojený s myšlenkou svobody.

O Velikonocích byl v Jeruzalémě
ukřižován Ježíš

O několik set let později na Velikonoční svátky, kdy si Židé připomínali vyjití z Egypta, byl v Jeruzalémě ukřižován jakýsi Žid jménem Ježíš. Tvrdil, že existuje nejen otroctví doslovné, ale i otroctví, kdy člověk dělá věci, které nechce a ze kterých si nemůže pomoci. Zároveň tvrdil, že zná cestu k tomu, jak poznat Boha osobně. Když se ho ptali, jak cesta poznání Boha vypadá, odpovídal, že on sám je cestou. Tvrdil, že kdo v něj uvěří, získá věčný život. Za tato slova byl nakonec popraven. Po třech dnech ale vstal z mrtvých. Mnozí tvrdí, že se jedná o legendu, jenže prázdný hrob tehdy nezpochybňovala ani Ježíšova opozice, všichni se mohli přesvědčit, že v hrobě není. Navíc se ukázalo, že to, co o sobě Ježíš tvrdil, byla pravda – tedy že je Boží Syn a že dokonce má moc i nad smrtí. Velikonoce tedy pro křesťany znamenají připomenutí Ježíšova ukřižování a zmrtvýchvstání.

Toužíme milovat a být milováni,
ale nezvládáme to

Důležitější než připomínka je ale význam Velikonoc. Tento svátek vychází na jaro, a proto někdy říkáme „svátky jara“. Možná, že někteří lidé cítí při návratu jara „novou mízu“, a někdy dokonce i uprostřed našich měst cítíme nový dech života. Velikonoční poselství ukazuje, že existuje ještě jiná dimenze života, než tento život časný. Ukazuje nám, že kdesi hluboko v nás nosíme touhu po dokonalosti, kráse, lásce, porozumění, hodnotě a dalších úžasných vlastnostech. Problém ale je, že vždy narážíme… nikoli hlavně na druhé lidi, ale – i když si to neradi přiznáváme, sami na sebe. Na svoje sobectví, pohodlnost, někdy pocity viny atd. Tyto a další vlastnosti nám brání, abychom dosáhli tužeb, které jsem zmínil. Občas se jich sice dotýkáme a zakoušíme je, ale pak jakoby se rozplynuly. A právě v tom tkví základní lidský problém, o kterém Ježíš mluvil jako o „otročení hříchu“. Převedeno do řeči svátků jara, na jednu stranu cítíme probouzející se život, toužíme milovat, být milováni, ale pak se stane, že to zase někde nezvládneme. A toto nás odděluje nejen od lidí, ale i od Boha.

Vnitřní svobodu
může zakusit každý z nás

Dobrá zpráva, která shrnuje velikonoční poselství, je, že existuje řešení. Tak jako kdysi o Veliké noci vyšli Izraelci do svobody, můžeme vnitřní svobodu zakusit my. Jak? Skrze odpuštění, které dává Ježíš všem, kdo o to stojí a skrze víru v Něj.

Velikonoce jako svátky probouzejícího se života,
ukazují na Boha jako na dárce života,
kterému není nikdo lhostejný.
Nikdo.

 

 

Nevnucuje se, nevyčítá, ani nedrtí: Bůh

Ježíš poslal napřed dva ze svých učedníků a řekl jim: „Přiveďte mi oslátko.“ Přivedli tedy oslátko k Ježíšovi, přehodili přes ně své pláště a on se na ně posadil. (srov. Lk 19, 30-35)

Nikoli autoritativní gesto.
Žádná deklarace moci, síly.
Ježíš vjíždí do Jeruzaléma na oslovi.
Podoba Boha, která je pro mnohé lidi
těžko přijatelná.

Jeho přítomnost není triumfalistická.
Nemusíš se ho bát.
On sestupuje do tvé prázdnoty,
do tvých starostí a problémů,
nevnucuje se, nevyčítá, netrestá, nedrtí,
nezraňuje tvou důstojnost.

Touží se jen přiblížit, být s tebou,
aby se mohl dotknout, zachránit
a vyvést na cestu života.
Dovol Ježíši, aby opět vešel do tvého nitra.
Ať nemá navrch tvá přetvářka
ani snaha o soběstačnost.

Pane,
vstup do mého srdce!

Novým plzeňským biskupem se stává mons. Tomáš Holub

Fotografie MONs. Tomáše HolubaVatikán. Jak dnes oznámil Svatý stolec, papež František přijal abdikaci plzeňského biskupa mons. Františka Radkovského z důvodu dovršení kanonického věku. Jeho nástupcem papež jmenoval mons. Tomáše Holuba, současného sekretáře České biskupské konference a děkana vyšehradské kapituly.

Mons. Holub se narodil roku 1967 v Červeném Kostelci. Vystudoval Katolickou teologickou fakultu UK v Praze a v roce 1993 byl v Hradci Králové vysvěcen na kněze biskupem Karlem Otčenáškem.

Jeho prvním působištěm byla Kutná Hora, poté po jedno desetiletí pracoval jako vojenský kaplan v Armádě České republiky. V letech 2007-2008 studoval na římské Lateránské univerzitě, kde obhájil doktorát z křesťanské etiky. Po návratu do vlasti byl ustanoven moderátorem kurie královéhradecké diecéze a vykonával službu tamního generálního vikáře. V roce 2011 nastoupil na ČBK.

Zdroj: RadioVaticana.cz

Poděkování

Vážení a milí přátelé a spoluobčané města Holýšova,

 

za věřící v Holýšově chci touto cestou poděkovat všem, ať už velkým nebo malým – prostě všem, kteří se podíleli na zdobení vánočního stromečku ve vestibulu holýšovského kostela. Tak krásně ozdobený, jako byl tentokrát ještě nebyl (viz obrázek). doufám, že i v letošním roce tomu bude alespoň stejně tak.

Také děkuji všem, kteří nám v minulém roce zanechali svoji přízeň a jakýmkoliv způsobem byli našemu kostelu nápomocni a věřím, že tomu bude i nadále.

jak jste si asi již všimli, tak po dlouhé odmlce se v pátek 27. listopadu 2015 opět rozezněli zvony na zvonici ve věži kostela sv. petra a pavla v Holýšově.

Jsou tam umístěny dva zvony – ten větší z r. 1743 s nápisem „Benedictus Domini Nomen“ (volný překlad – „Buď požehnáno jméno Páně“), tento zvon zvoní vždy v poledne a v 18:00 hod.

Druhý menší z r. 1921 má tři jména: Suzane, Roberto a Filipo. Tento zvon zvoní vždy s velkým před boVánoční stromečekhoslužbami.

Přeji vám všem do r. 2016 vše nejlepší, hlavně zdraví, štěstí, pohody, … a Božího požehnání.

 

Za kostel sv. Petra a Pavla v Holýšově Honza Jung