Co je to pokušení? ´Nehas, co tě nepálí…´

ežíš se vrátil od Jordánu plný Ducha svatého. Duch ho vodil pouští čtyřicet dní a ďábel ho pokoušel. Ty dny nic nejedl, až vyhladověl. Ďábel mu řekl: „Jsi-li Syn Boží…“ (srov. Lk 4, 1-3)

Většina pokušení je rafinovanější než udělat naschvál sousedovi

Význam slova pokušení se poněkud posunul. Pokud ho vůbec někdo dnes použije, označí jím nejspíš dortík v cukrárně nebo vynikající čokoládu, kterou snědl na posezení. Nebo je pokušení spojováno jen s oblastí lidské sexuality. Anebo pokoušet znamená hecovat k něčemu, co není dvakrát rozumné, ale bude to legrace.

I když slovo pokušení dnes dostalo poměrně povrchní až banální význam, neznamená to, že skutečným pokušením, tedy svádění z dobré cesty nečelíme. A často si to ani neuvědomujeme, protože většina pokušení je rafinovanější než myšlenka nechat si nalezenou peněženku nebo udělat naschvál sousedovi.

Více pokušení míří na to, abychom nedělali to, co je dobré

„Nehas, co tě nepálí.“ „Každý se musí postarat sám o sebe.“ „Proč bys měl někomu pomáhat, tobě taky nikdo nepomáhá.“ „Podívej, ostatní to taky flákaj, proč by ses ty měl namáhat? Budeš za blbce.“ „To je skvělý nápad, ale pusť se do toho až zítra, nebo pozítří.“

Pokušením může být i perfekcionismus: „Když to nezvládneš dokonale, tak to nemá vůbec cenu.“ „Když se nezvládneš modlit hodinu, tak ani nezačínej.“

Existuje i pokušení přehnané horlivosti, která vede k tomu, že brzo odpadneme – sportovní terminologií „přepálený začátek“. Nebo odvádění pozornosti ke vzdáleným a jakoby důležitějším problémům, se kterými ale nemůžeme nic udělat, a díky tomu přehlížíme bližní, kterým bychom pomoct mohli a měli. Skoro se zdá, že více pokušení míří na to, abychom nedělali to, co je dobré a co nám a našemu okolí prospívá. Pokušitel totiž ví, že pak se snadněji zapleteme do špatností.

Pokušitel nám chce sebrat jistotu, že jsme Boží děti

Ježíšova zkušenost s pokušením na poušti odhaluje, že jádro pokušení je ještě hlouběji. Ďábel se snaží zpochybnit jeho identitu Božího Syna, podlomit jeho důvěru k Otci. O totéž se snaží u nás, chce nám sebrat jistotu, že patříme Bohu, že jsme Boží děti a dědici, překrucuje obraz Boha jako dobrého a milujícího Otce.

Ježíš odhaluje a odmítá léčky pokušitele ve světle Božího slova. Nezaplétá se do diskusí s pokušitelem, ale opírá se s důvěrou o to, co Bůh řekl. I nám může Boží slovo pomoci uvědomit si, že čelíme pokušení. I my se můžeme opřít o to, co nám Bůh říká, o jeho ujištění, že jsme jeho děti, kterým kryje záda a dává sílu obstát.

 

Nesmíření a neodpuštění nám klid do duše nepřinesou

Mladší syn si řekl: „Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem. Vezmi mě jako jednoho ze svých nádeníků!’ Vstal a šel k svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil. Syn mu řekl: ‘Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem.’ Ale otec nařídil služebníkům: ‘Honem přineste nejlepší šaty a oblečte ho, dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy! Přiveďte vykrmené tele a zabijte ho! A hodujme a veselme se, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zas nalezen!’ (srov. Lk 15, 18-24)

Patří k lidské přirozenosti, že potřebujeme žít ve vztazích. Někdy ale dojde k tomu, že i pevný, z vnějšího hlediska ničím neohrozitelný vztah se naruší tak, že se naše cesty rozejdou. Někdy vyřkneme i taková slova jako „už s tebou nechci mít nic společného“ a odejdeme.

Nesmíření a neodpuštění nám ale klid do duše nepřinesou. To jediné, co nám může přinést pokoj, je uzdravení vztahu. Chce to kus odvahy hledat cesty smíření, vrátit se a požádat o odpuštění. Rozhodnutí k návratu a uzdravení vzájemného vztahu nakonec přinesou své ovoce – i když mnohdy jindy a jinak, než bychom očekávali a chtěli. Někdy již dokonce ani není možné rozbitý vztah obnovit, ale je možné o smíření se pokusit…

Zatímco urovnávání mezilidských vztahů nemusí vždy probíhat přímočaře – druhá strana není hned naladěná na usmíření a možná si klade podmínky, smiřování s Bohem probíhá naštěstí jinak. Tak jako v podobenství o marnotratném synu otec se soucitem vybíhá naproti svému synovi, nenechá ho ani vyslovit zamýšlenou prosbu o odpuštění, obléká ho do slavnostních šatů, uspořádá velkolepou hostinu spojenou s velkou radostí, tak Bůh jedná s námi. Když se rozhodneme vrátit se k němu a žít v jeho blízkosti, také nás přijímá jako své děti a raduje se s námi. Tato Boží velkorysost nás pak může uschopnit k tomu, abychom i my byli velkorysí k našim bližním.

Období před Velikonocemi – postní doba je svým způsobem výjimečná.
Je to období, ve kterém jsme víc než kdy jindy
vyzýváni ke smíření.
Záleží jen na nás,
zda budeme chtít.

=