Proč před kostely hoří ohně?

Ohně před kostelem

Ohně před kostelem

O velikonoční noci (ze soboty na neděli)
se před většinou kostelů zapalují velikonoční ohně.

Oheň a světlo patří k nejstarším přírodním symbolům, které naznačovaly přítomnost Boží a sílu Boží. Oheň symbolizuje zároveň Boží lásku, která plane a hřeje i uprostřed chladu a temnoty. Pro člověka je oheň nezbytnou podmínkou pozemského života: dává teplo, dává světlo, přináší potěšení i radost. Zároveň je i pradávným symbolem smrti a očisty. Toto všechno se střetává ve velikonoční symbolice paradoxů: život i smrt, láska i očištění. A právě ohněm začínají velikonoční obřady.
Oheň před kostelem

Velikonoční obřad se skládá z několika částí. Úvodní částí obřadu je „Slavnost světla“, která vyjadřuje křesťanskou víru, že Ježíš Kristus je světlem pro tento svět. Obřad „veliké noci = velikonoc“ začíná zpravidla po západu slunce (někdy v pozdních nočních hodinách, nebo dokonce v neděli v brzkých ranních hodinách před rozbřeskem). V kostele se zhasnou všechna světla a věřící se shromáždí před kostelem, kde je zapálen velikonoční oheň. Kněz s asistencí vycházejí z kostela v bílých rouchách a s velikonoční svící tzv. „paškálem“.
Po pozdravení přítomných kněz oheň požehná a modlí se,
aby v nás Bůh dal rozhořet touze po nepomíjejícím světle.

Zapálení velikonoční svíce – „paškálu“

Po požehnání ohně následuje požehnání velikonoční svíce – „paškálu“, na kterém je m.j. uveden aktuální letopočet. Kněz pak velikonoční svíci rozsvítí od hořícího ohně se slovy: „Ať slavné Kristovo vzkříšení naši tmu ve světlo promění“. Svíci pozdvihne a zpívá: „Světlo Kristovo“ („Lumen Christi“) a všichni odpovídají: „Sláva tobě Pane“ („Deo gratias“). Hořící svíce symbolizuje Ježíš Krista

Rozžatá svíce se v čele průvodu
vnáší do setmělého kostela

Za knězem (či diákonem), který nese hořící paškál, se následně vytvoří průvod věřících jdoucí do tmavého kostela. Průvod za hořící svící symbolizuje Kristova slova: „Já jsem světlo světa; kdo mne následuje, nebude chodit v temnotě, ale bude mít světlo života“ (Jan 8,12). U vchodu do tmavého kostela kněz podruhé pozdvihne paškál a zpívá „Světlo Kristovo“. Pak si všichni přítomní od paškálu a od sebe navzájem připalují své svíčky. Světlo se tak působivě šíří
mezi lidmi a osvěcuje setmělý prostor.
Každý z přítomných se tak stává příjemcem světla,
nositelem světla a tím, kdo světlo předává dále.
Potemnělý chrám může být i symbolem hrobu, či světa bez lásky,
do kterého se postupně šíří světlo a láska Vzkříšeného.

 

 

Proč název ´Velikonoce´? Proč ne třeba ´Vajíčkonoce´?

Když se řekne Velikonoce,
většině lidí se zřejmě vybaví pomlázka,
vajíčka a volné pondělí.
Proč se ale v názvu „Velikonoce“
skrývají slova veliký a noc?
Co to má společného se svátky jara?
S volným pondělím?
Proč neříkáme třeba Vajíčkonoce?
Nebo Jaronoce?
Proč zrovna Velikonoce?

Svátek osvobození
zotročeného národa

Název „Velikonoce“ v sobě nese starý příběh, který se odehrál před mnoha tisíci lety v Egyptě. Tehdy zde existovalo malé etnikum – Hebrejové (Židé). Ti po různých peripetiích jedné noci Egypt opustili, protože v něm nechtěli déle vykonávat otrocké práce. Tato noc byla pro Židy tak významná, že jí začali říkat Velká. Od toho i naše Velikonoce. Tedy tento svátek byl a je úzce spojený s myšlenkou svobody.

O Velikonocích byl v Jeruzalémě
ukřižován Ježíš

O několik set let později na Velikonoční svátky, kdy si Židé připomínali vyjití z Egypta, byl v Jeruzalémě ukřižován jakýsi Žid jménem Ježíš. Tvrdil, že existuje nejen otroctví doslovné, ale i otroctví, kdy člověk dělá věci, které nechce a ze kterých si nemůže pomoci. Zároveň tvrdil, že zná cestu k tomu, jak poznat Boha osobně. Když se ho ptali, jak cesta poznání Boha vypadá, odpovídal, že on sám je cestou. Tvrdil, že kdo v něj uvěří, získá věčný život. Za tato slova byl nakonec popraven. Po třech dnech ale vstal z mrtvých. Mnozí tvrdí, že se jedná o legendu, jenže prázdný hrob tehdy nezpochybňovala ani Ježíšova opozice, všichni se mohli přesvědčit, že v hrobě není. Navíc se ukázalo, že to, co o sobě Ježíš tvrdil, byla pravda – tedy že je Boží Syn a že dokonce má moc i nad smrtí. Velikonoce tedy pro křesťany znamenají připomenutí Ježíšova ukřižování a zmrtvýchvstání.

Toužíme milovat a být milováni,
ale nezvládáme to

Důležitější než připomínka je ale význam Velikonoc. Tento svátek vychází na jaro, a proto někdy říkáme „svátky jara“. Možná, že někteří lidé cítí při návratu jara „novou mízu“, a někdy dokonce i uprostřed našich měst cítíme nový dech života. Velikonoční poselství ukazuje, že existuje ještě jiná dimenze života, než tento život časný. Ukazuje nám, že kdesi hluboko v nás nosíme touhu po dokonalosti, kráse, lásce, porozumění, hodnotě a dalších úžasných vlastnostech. Problém ale je, že vždy narážíme… nikoli hlavně na druhé lidi, ale – i když si to neradi přiznáváme, sami na sebe. Na svoje sobectví, pohodlnost, někdy pocity viny atd. Tyto a další vlastnosti nám brání, abychom dosáhli tužeb, které jsem zmínil. Občas se jich sice dotýkáme a zakoušíme je, ale pak jakoby se rozplynuly. A právě v tom tkví základní lidský problém, o kterém Ježíš mluvil jako o „otročení hříchu“. Převedeno do řeči svátků jara, na jednu stranu cítíme probouzející se život, toužíme milovat, být milováni, ale pak se stane, že to zase někde nezvládneme. A toto nás odděluje nejen od lidí, ale i od Boha.

Vnitřní svobodu
může zakusit každý z nás

Dobrá zpráva, která shrnuje velikonoční poselství, je, že existuje řešení. Tak jako kdysi o Veliké noci vyšli Izraelci do svobody, můžeme vnitřní svobodu zakusit my. Jak? Skrze odpuštění, které dává Ježíš všem, kdo o to stojí a skrze víru v Něj.

Velikonoce jako svátky probouzejícího se života,
ukazují na Boha jako na dárce života,
kterému není nikdo lhostejný.
Nikdo.

 

 

Nevnucuje se, nevyčítá, ani nedrtí: Bůh

Ježíš poslal napřed dva ze svých učedníků a řekl jim: „Přiveďte mi oslátko.“ Přivedli tedy oslátko k Ježíšovi, přehodili přes ně své pláště a on se na ně posadil. (srov. Lk 19, 30-35)

Nikoli autoritativní gesto.
Žádná deklarace moci, síly.
Ježíš vjíždí do Jeruzaléma na oslovi.
Podoba Boha, která je pro mnohé lidi
těžko přijatelná.

Jeho přítomnost není triumfalistická.
Nemusíš se ho bát.
On sestupuje do tvé prázdnoty,
do tvých starostí a problémů,
nevnucuje se, nevyčítá, netrestá, nedrtí,
nezraňuje tvou důstojnost.

Touží se jen přiblížit, být s tebou,
aby se mohl dotknout, zachránit
a vyvést na cestu života.
Dovol Ježíši, aby opět vešel do tvého nitra.
Ať nemá navrch tvá přetvářka
ani snaha o soběstačnost.

Pane,
vstup do mého srdce!

Co je to pokušení? ´Nehas, co tě nepálí…´

ežíš se vrátil od Jordánu plný Ducha svatého. Duch ho vodil pouští čtyřicet dní a ďábel ho pokoušel. Ty dny nic nejedl, až vyhladověl. Ďábel mu řekl: „Jsi-li Syn Boží…“ (srov. Lk 4, 1-3)

Většina pokušení je rafinovanější než udělat naschvál sousedovi

Význam slova pokušení se poněkud posunul. Pokud ho vůbec někdo dnes použije, označí jím nejspíš dortík v cukrárně nebo vynikající čokoládu, kterou snědl na posezení. Nebo je pokušení spojováno jen s oblastí lidské sexuality. Anebo pokoušet znamená hecovat k něčemu, co není dvakrát rozumné, ale bude to legrace.

I když slovo pokušení dnes dostalo poměrně povrchní až banální význam, neznamená to, že skutečným pokušením, tedy svádění z dobré cesty nečelíme. A často si to ani neuvědomujeme, protože většina pokušení je rafinovanější než myšlenka nechat si nalezenou peněženku nebo udělat naschvál sousedovi.

Více pokušení míří na to, abychom nedělali to, co je dobré

„Nehas, co tě nepálí.“ „Každý se musí postarat sám o sebe.“ „Proč bys měl někomu pomáhat, tobě taky nikdo nepomáhá.“ „Podívej, ostatní to taky flákaj, proč by ses ty měl namáhat? Budeš za blbce.“ „To je skvělý nápad, ale pusť se do toho až zítra, nebo pozítří.“

Pokušením může být i perfekcionismus: „Když to nezvládneš dokonale, tak to nemá vůbec cenu.“ „Když se nezvládneš modlit hodinu, tak ani nezačínej.“

Existuje i pokušení přehnané horlivosti, která vede k tomu, že brzo odpadneme – sportovní terminologií „přepálený začátek“. Nebo odvádění pozornosti ke vzdáleným a jakoby důležitějším problémům, se kterými ale nemůžeme nic udělat, a díky tomu přehlížíme bližní, kterým bychom pomoct mohli a měli. Skoro se zdá, že více pokušení míří na to, abychom nedělali to, co je dobré a co nám a našemu okolí prospívá. Pokušitel totiž ví, že pak se snadněji zapleteme do špatností.

Pokušitel nám chce sebrat jistotu, že jsme Boží děti

Ježíšova zkušenost s pokušením na poušti odhaluje, že jádro pokušení je ještě hlouběji. Ďábel se snaží zpochybnit jeho identitu Božího Syna, podlomit jeho důvěru k Otci. O totéž se snaží u nás, chce nám sebrat jistotu, že patříme Bohu, že jsme Boží děti a dědici, překrucuje obraz Boha jako dobrého a milujícího Otce.

Ježíš odhaluje a odmítá léčky pokušitele ve světle Božího slova. Nezaplétá se do diskusí s pokušitelem, ale opírá se s důvěrou o to, co Bůh řekl. I nám může Boží slovo pomoci uvědomit si, že čelíme pokušení. I my se můžeme opřít o to, co nám Bůh říká, o jeho ujištění, že jsme jeho děti, kterým kryje záda a dává sílu obstát.

 

Nesmíření a neodpuštění nám klid do duše nepřinesou

Mladší syn si řekl: „Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem. Vezmi mě jako jednoho ze svých nádeníků!’ Vstal a šel k svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil. Syn mu řekl: ‘Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem.’ Ale otec nařídil služebníkům: ‘Honem přineste nejlepší šaty a oblečte ho, dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy! Přiveďte vykrmené tele a zabijte ho! A hodujme a veselme se, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zas nalezen!’ (srov. Lk 15, 18-24)

Patří k lidské přirozenosti, že potřebujeme žít ve vztazích. Někdy ale dojde k tomu, že i pevný, z vnějšího hlediska ničím neohrozitelný vztah se naruší tak, že se naše cesty rozejdou. Někdy vyřkneme i taková slova jako „už s tebou nechci mít nic společného“ a odejdeme.

Nesmíření a neodpuštění nám ale klid do duše nepřinesou. To jediné, co nám může přinést pokoj, je uzdravení vztahu. Chce to kus odvahy hledat cesty smíření, vrátit se a požádat o odpuštění. Rozhodnutí k návratu a uzdravení vzájemného vztahu nakonec přinesou své ovoce – i když mnohdy jindy a jinak, než bychom očekávali a chtěli. Někdy již dokonce ani není možné rozbitý vztah obnovit, ale je možné o smíření se pokusit…

Zatímco urovnávání mezilidských vztahů nemusí vždy probíhat přímočaře – druhá strana není hned naladěná na usmíření a možná si klade podmínky, smiřování s Bohem probíhá naštěstí jinak. Tak jako v podobenství o marnotratném synu otec se soucitem vybíhá naproti svému synovi, nenechá ho ani vyslovit zamýšlenou prosbu o odpuštění, obléká ho do slavnostních šatů, uspořádá velkolepou hostinu spojenou s velkou radostí, tak Bůh jedná s námi. Když se rozhodneme vrátit se k němu a žít v jeho blízkosti, také nás přijímá jako své děti a raduje se s námi. Tato Boží velkorysost nás pak může uschopnit k tomu, abychom i my byli velkorysí k našim bližním.

Období před Velikonocemi – postní doba je svým způsobem výjimečná.
Je to období, ve kterém jsme víc než kdy jindy
vyzýváni ke smíření.
Záleží jen na nás,
zda budeme chtít.

=