O velikonoční noci (ze soboty na neděli)
se před většinou kostelů zapalují velikonoční ohně.
Oheň a světlo patří k nejstarším přírodním symbolům, které naznačovaly přítomnost Boží a sílu Boží. Oheň symbolizuje zároveň Boží lásku, která plane a hřeje i uprostřed chladu a temnoty. Pro člověka je oheň nezbytnou podmínkou pozemského života: dává teplo, dává světlo, přináší potěšení i radost. Zároveň je i pradávným symbolem smrti a očisty. Toto všechno se střetává ve velikonoční symbolice paradoxů: život i smrt, láska i očištění. A právě ohněm začínají velikonoční obřady.
Oheň před kostelem
Velikonoční obřad se skládá z několika částí. Úvodní částí obřadu je „Slavnost světla“, která vyjadřuje křesťanskou víru, že Ježíš Kristus je světlem pro tento svět. Obřad „veliké noci = velikonoc“ začíná zpravidla po západu slunce (někdy v pozdních nočních hodinách, nebo dokonce v neděli v brzkých ranních hodinách před rozbřeskem). V kostele se zhasnou všechna světla a věřící se shromáždí před kostelem, kde je zapálen velikonoční oheň. Kněz s asistencí vycházejí z kostela v bílých rouchách a s velikonoční svící tzv. „paškálem“.
Po pozdravení přítomných kněz oheň požehná a modlí se,
aby v nás Bůh dal rozhořet touze po nepomíjejícím světle.
Zapálení velikonoční svíce – „paškálu“
Po požehnání ohně následuje požehnání velikonoční svíce – „paškálu“, na kterém je m.j. uveden aktuální letopočet. Kněz pak velikonoční svíci rozsvítí od hořícího ohně se slovy: „Ať slavné Kristovo vzkříšení naši tmu ve světlo promění“. Svíci pozdvihne a zpívá: „Světlo Kristovo“ („Lumen Christi“) a všichni odpovídají: „Sláva tobě Pane“ („Deo gratias“). Hořící svíce symbolizuje Ježíš Krista
Rozžatá svíce se v čele průvodu
vnáší do setmělého kostela
Za knězem (či diákonem), který nese hořící paškál, se následně vytvoří průvod věřících jdoucí do tmavého kostela. Průvod za hořící svící symbolizuje Kristova slova: „Já jsem světlo světa; kdo mne následuje, nebude chodit v temnotě, ale bude mít světlo života“ (Jan 8,12). U vchodu do tmavého kostela kněz podruhé pozdvihne paškál a zpívá „Světlo Kristovo“. Pak si všichni přítomní od paškálu a od sebe navzájem připalují své svíčky. Světlo se tak působivě šíří
mezi lidmi a osvěcuje setmělý prostor.
Každý z přítomných se tak stává příjemcem světla,
nositelem světla a tím, kdo světlo předává dále.
Potemnělý chrám může být i symbolem hrobu, či světa bez lásky,
do kterého se postupně šíří světlo a láska Vzkříšeného.