Patroni

Patroni naší farnosti sv. Petra a Pavla

Apoštol Petr

Apoštol Petr patří zajisté k nejvýznamnějším postavám prvotní církve. Petr, původním jménem Šimon, řecky „Simón“, je jmenován 75krát v Novém zákoně. Jedná se o jméno, které se objevuje pouze v evangeliích a ve Skutcích apoštolů. Hebrejský ekvivalent ke jménu Simón je Šimeon. Toto jméno měl jeden z Jákobových synů a praotců Izraele. Jméno Simon je od doby Aristofana používáno rovněž u Řeků. Volba jména pro Šimona, pro jednoho z pozdějších Ježíšových učedníků, byla zřejmě ovlivněna židovským používáním tohoto jména. Na druhou stranu je třeba mít v patrnosti, že jeho bratr se jmenoval Ondřej (Mk 1,16) a byl tedy nositelem řeckého jména. Šimon však byl nepochybně Židem, pocházel ze židovské rodiny. V souvislosti s tzv. Antiošským konfliktem se apoštol Pavel na Petra obrací slovy:

„Jestliže ty, který jsi Žid, nedodržuješ mezi námi židovský zákon, jak to, že nutíš pohany, aby ho dodržovali?“ (Gal 2,14).

Toto přiblížení se k pohanům objasňuje, proč je Šimon později jako křesťan vůči pohanům otevřenější než mnozí jeho druzi. Ve Starém zákoně je jméno Šimon použito – kromě jména jednoho z Jákobových synů – již jen v Ezdrášovi 10,31 a v Makabejských knihách. Tam se setkáváme s veleknězem Šimonem, který ve své době sehrál významnou roli. V Novém zákoně se s tímto jménem setkáváme mnohem častěji, častokrát je použito v souvislosti s nějakým přízviskem, například: Šimon Kananejský, popř. zvaný Zélota, Šimon, bratr Páně, Šimon Malomocný, Šimon z Kyrény; Šimon – farizej, Šimon Iškariotský, otec Jidáše Iškariotského, Šimon – mág, Šimon – koželuh.

Šimon, Ježíšův učedník, je však obvykle jmenován v Novém zákoně pomocí označení Petr. Jméno Petr je řeckého původu a znamená skála. Tímto je apoštol nejčastěji jmenován: 156krát. V Novém zákoně se setkáváme pak ještě se jménem Kéfás, které je aramejského původu, a které znamená stejně jako jméno Petr „skála“. Jméno Kéfás je

použito pro Petra v Novém zákoně 9krát. Evangelista Jan uvádí, že Petr byl syn Janův, hebrejsky: syn Jochananův. O Petrově matce není žádná zmínka, rovněž není nikde uvedeno její jméno. Záhadné je přízvisko „Bar-Jona“ se objevuje pouze v Ježíšově výroku, který zaznívá bezprostředně po Petrově vyznání:

„Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův (aramejsky: bar-Jona), protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec.“ (Mt 16,17). Obvykle bývá předkládáno vysvětlení, že Jona je zkrácenina jména Jochanan. Formulace v Janově a Matoušově evangeliu se tedy shodují.

Ohledně roku narození Šimona Petra je možné pouze vést spekulace. Podle Jan 21,18 zemřel jako starý muž. Podle tehdejších představ byl člověk starý již ve věku 50 let. Rovněž událost, která popisuje Petra běžícího k prázdnému hrobu po Ježíšově zmrtvýchvstání jej představuje jako staršího člověka. Je možné se domnívat, že se Šimon Petr narodil někdy kolem počátku křesťanského letopočtu. Domovem Šimona Petra byla oblast kolem Genezaretského jezera, které bylo ve Starém zákoně označované jako Kineretské moře. V Ježíšově době toto jezero bylo rovněž nazýváno Galilejské moře nebo Tiberiadské moře. Synoptická evangelia mluví pouze všeobecným způsobem o domově Šimona Petra v oblasti Genezaretského jezera a pak jeho pozdějším pobytu v Kafarnaum. Janovu evangeliu vděčíme za informaci, že Šimon pocházel z Betsaidy. Betsaidu je tedy možné pokládat za místo jeho narození. Betsaida se stala slavnou díky tetrarchovi Filipovi, který po smrti svého otce Heroda Velikého zdědil severovýchodní oblasti jeho říše: Iturea, Trachonitis, Batanea, Gaulanitis, Auranitis. Zde vládl od roku 4 př. Kr. do roku 34 po Kr. Vesnici Betsaida povýšil na město s novým jménem Julias a učinil ho hlavním městem. Zatímco Josephus Flavius používá pro vesnici nové označení Julias, evangelia zmiňují staré označení Betsaida. Jméno Betsaida znamená „domov ryb“ či „místo rybolovu“. Lidé z Betsaidy se převážně živili rybolovem. Je pravděpodobné, že Šimon Petr se svým bratrem Ondřejem nebyli najatými dělníky, nýbrž samostatní rybáři. Zda příležitostně zaměstnávali námezdní dělníky nebo nádeníky není zcela jisté, avšak je to doloženo pro Jakuba a Jana slovy Markova evangelia 1,20: „Bratři nechali svého otce Zebedea na lodi s najatými pomocníky a odešli s Ježíšem.“

Kromě svého profesního vzdělání v oblasti rybolovu, které člověk obvykle přejal od svého otce, získal Šimon své další vzdělání prostřednictvím synagogy.

V evangeliích je jméno Šimona Petra spojeno s vesnicí Kafarnaum. Zde se nachází dům Šimona a jeho bratra Ondřeje. Důvod přestěhování se z Betsaidy do Kafarnaum nemůžeme s jistotou stanovit. Obvykle je přestěhování Šimona Petra dáváno do souvislosti s jeho sňatkem, protože v Kafarnaum žije v domě rovněž Šimonova tchýně. Také v Kafarnaum se bratři Šimon a Ondřej živili rybolovem. Název Kafarnaum (Kefr Nahum) znamená „vesnice Nahuma“. O kterého Nahuma se jedná, nelze ovšem stanovit. Podle opakovaných svědectví evangelií byla v Kafarnaum synagoga. V evangelní tradici neexistuje místo, se kterým by bylo spjato tolik událostí jako s Kafarnaum).

Povolání Šimona za Ježíšova učedníka je relativně podrobně popsáno ve všech čtyřech evangeliích a je dáno do souvislosti s povoláním dalších učedníků. Forma a způsob líčení této události je však v jednotlivých vyprávěních odlišná. Podle Marka a Matouše je povolán Šimon společně se svým bratrem Ondřejem. Toto povolání se odehrává u Genezaretského jezera a je spojeno rovněž s povoláním bratrů Jakuba a Jana. Ve vyprávění Markova a Matoušova evangelia začíná Ježíšovo působení povoláním prvních čtyř učedníků. Tímto způsobem je zdůrazněno, že od začátku Ježíšova působení existovali svědkové jeho činnosti. Lukáš se ve svém evangelním vyprávění soustředí na postavu Šimona a spojuje jeho povolání s událostí zázračného rybolovu. Toto povolání se děje po Ježíšově kázání v Nazaretě a činnosti v Kafarnaum, kde uzdravuje posedlého v synagoze a pak Šimonovu tchýni v jeho domě. V okamžiku Šimonova povolání Ježíš pro něj není neznámou osobou. Lukášovi jde v události Šimonova povolání o to, aby představil svým čtenářům Ježíše skrze jeho slova a činy. Janovo evangelium v podobnosti s Markem a Matoušem líčí události povolání jako úvod veřejného Ježíšova působení.

Jan Křtitel přivádí první učedníky k Ježíšovi. Líčení události je ve znamení „hledání a nalezení“. Na první Ježíšova slova v Janově evangeliu:

„Co hledáte?“ učedníci reagují protiotázkou: „Kde bydlíš?“ Nedotazují se na jeho dům. Tato otázka se bytostně týká Ježíšova původu a dává vytušit, že jeho domov je u Boha.

Událost setkání prvních učedníků s Ježíšem končí Ondřejovým vyznáním:

„Našli jsme Mesiáše“, které adresuje svému bratru Šimonovi. V Janově evangeliu se povolání Šimona neděje bezprostředně skrze Ježíšovo slovo, nýbrž zprostředkovaně skrze jeho bratra Ondřeje. V Janově evangeliu Šimon sice není prvním povolaným učedníkem, avšak při svém prvním setkání s Ježíšem dostává nové jméno. Ježíšův pohled si vybírá jeho a Ježíš k němu promlouvá:

„Ty jsi Šimon, syn Janův. Budeš se jmenovat Kéfas, to je v překladu Petr“ (Jan 11,42). S tímto darováním jména se setkáváme rovněž v Mt 16,18, kde se objevuje v souvislosti s Ježíšovým úmyslem zbudovat svou církev na Petrovi.

Z evangelní tradice je zřejmé, že okruh Ježíšových učedníků byl větší než dvanáct. Mezi Ježíšovy učedníky je třeba počítat i ženy, které Ježíše následovaly.

Počet sedmdesáti dvou učedníků v Lk 10,1 není skutečným počtem. Je třeba jej chápat v souvislosti s tím, že předpokládaným počtem všech národů světa byl právě počet sedmdesáti. Dvanáct učedníků je v evangeliích uváděno jako jasně vymezená skupina. Šimon Petr náležel k této skupině Dvanácti. Seznam dvanácti učedníků poskytují všechna tři synoptická evangelia a Skutky apoštolů. V Markově a Lukášově evangeliu je seznam Dvanácti spojen s událostí jejich vyvolení. V Matoušově evangeliu je seznam Dvanácti navíc spojen jak se jejich vyvolením, tak s jejich vysláním. Ve Skutcích apoštolů se seznam učedníků objevuje před událostí Letnic. Ve Skutcích apoštolů je vyjmenováno pouze jedenáct učedníků bez Jidáše. Ve všech těchto čtyřech seznamech je Šimon Petr uváděn na prvním místě. Tím je zdůrazněna jeho významnost v této skupině. Petr patřil rovněž společně se syny Zebedeovými mezi tři upřednostněné učedníky. Když je o nich řeč, vždy je Petr opět zmiňován na prvním místě. O Petrovi se dále z evangelií dovídáme, že vyznal Ježíše jako Mesiáše, a že vystupoval jako mluvčí apoštolů. Podle Janova evangelia 18,10 chtěl při zatčení Ježíše bránit mečem. I když zapřel Ježíše po jeho zatčení, zjevení Zmrtvýchvstalého se mu dostalo mezi prvními. V prvních kapitolách Skutků apoštolů čteme, že Petr byl hlavou a vůdcem prvotní církve v Jeruzalémě. Podle svědectví Skutků apoštolů 2,14nn Petr pronesl o letnicích řeč, po které se obrátilo na tři tisíce lidí. Dále jsme ze Skutků apoštolů informováni o tom, že Petr přijal setníka Kornélia jako prvního pohana do církve.

Za Heroda Agrippy I. asi v roce 44 po Kr. byl vězněn a zázračně osvobozen. Podle Sk 15 a Gal 2,1-10 hrál Petr hlavní roli na jeruzalémském sněmu v roce 48. Dále působil v Antiochii, kde došlo ke sporu s Pavlem. Z prvního listu Korinťanům se dovídáme, že kolem r. 55 existovala v Korintu skupina, která Petra považovala za svou zvláštní autoritu. Apoštol Petr zemřel mučednickou smrtí v Římě mezi lety 64 a 68 za Neronova pronásledování.

Vedle apoštola Pavla se žádný z apoštolů nesetkal s takovým ohlasem v dějinách jako apoštol Petr. Tito dva apoštolové náleží k sobě. Život obou dvou dochází svého završení v Římě. Jejich mučednická smrt nastává v téže době, jak to uvádí historik Eusebius. V listě Klementa Římského jsou Petr a Pavel pokládání za hlavní sloupy církve.

Irenej z Lyonu o nich prohlašuje: „Petr a Pavel zvěstovali evangelium v Římě a zakládali církve. Jejich společné mučednictví v Římě odůvodnilo jejich jedinečnou prioritu v očích římské církve.“

Pá 15.9.06 – Petr Mareček


Apoštol Pavel

Neexistuje nikdo jiný, kdo by mohl zprostředkovat tak autentický pohled do prvotního křesťanství, jako to poskytuje apoštol Pavel. Náležel k druhé generaci křesťanů. Byl povolán samotným vzkříšeným Kristem, ale nepatřil do kruhu dvanácti apoštolů. Jeho listy zprostředkovávají náhled do prvních pohanokřesťanských církevních obcí, do jejich struktury a organizace, do jejich problémů a potřeb, avšak rovněž i do střetů, které vyvstaly při volném přijímání pohanů do církve, která ještě platila za část židovského společenství.

Apoštol Pavel náležel do dvou kultur: židovské a řecké. Na jedné straně je viděn jako jeden ze zakladatelů křesťanství, na druhé straně jako apostata – odpadlík náboženství svých otců. Sám se však pokládal za „služebníka Ježíše Krista a povolaného za apoštola“ (Řím 1,1).

Pavel z Tarsu se v období svého života netěšil velké pozornosti ve světě. Na rozdíl od Ježíše, jehož jméno uvádí např. Suetonius ve svém díle Vita Claudii, apoštol Pavel není nikde zmiňován v řecko-římské literatuře. Sám Pavel se staví do protikladu vůči horní vrstvě obyvatelstva, moci a vzdělání (srov. 1 Kor 1,20-29). Pokud jde o židovskou literaturu, i ta se nezmiňuje o Pavlovi. Pavlovo jméno chybí jak ve spisech talmudu a midraše, tak také v knihách historika Josepha Flavia.

V dějinách křesťanství byl Pavel přijat jedinečným způsobem. O jeho osobě a díle vzniklo nespočetné množství knih. Toto platí především o komentářích k jeho listům.

Zájem o apoštola Pavla však nebyl stejný ve všech obdobích církve. Největšího zájmu se Pavlovi dostalo v době protestantské Reformace. Z 21 listů Nového zákona je 13 tradičně připisováno apoštolu Pavlovi. Všeobecně se tyto listy rozdělují následujícím způsobem:

– velké listy, napsané během Pavlova apoštolského působení (Řím, 1-2 Kor, Gal a 1-2 Sol);

– listy napsané z vězení (Flp, Kol, Flm a Ef);

– pastorální listy (1-2 Tim a Tit).

Z těchto listů, které jsou rozdílné svojí dobou vzniku a hodnotou, není snadné sestavit apoštolův životopis. Skutky apoštolů sice popisují podrobně Pavlovo působení, avšak neudávají, kdy a kde Pavel své listy napsal. Pokud si mezi sebou odporují informace Pavlových listů se Skutky apoštolů, pak se dává přednost listům.

Apoštol sám sebe ve svých listech nazývá římským jménem Pavel (latinsky Paulus [tj. malý, nepatrný]; např. 1 Sol 1,1; 2,18; Řím 1,1; 1 Kor 1,1). Autor Sk ho označuje jménem Šavel /řecky: saulos; hebrejsky šaul [tj. vyžádaný]/ do Sk 13,9, kdy se setkal s místodržitelem Sergiem Paulem. Od toho okamžiku je už stále nazýván jménem Pavel.

Možná, že chtěl autor Skutků zařadit Pavla do židovského prostředí prostřednictvím jména prvního izraelského krále Saula z kmene Benjamínova. Avšak v židovských kruzích v diaspoře bylo v té době běžné užívání dvojího jména, semitského a řeckého. Ve Skutcích apoštolů tak vystupuje Josef Barsabáš Justus (Sk 1,23), Šimon Petr (Sk 10,18), Jan Marek (Sk 12,25) a Šimon Niger (Sk 13,1). V každém případě, autor Skutků si byl dobře vědom skutečnosti, že Šavel – Pavel náležel dvojí kultuře: semitské a řecké.

Apoštol Pavel byl Židem od narození (Gal 2,15). V Flp 3,5 se prohlašuje za „obřezaného osmého dne, z rodu izraelského, z pokolení Benjamínova, Hebrej z Hebrejů; jde-li o Zákon – farizeus“. Rozpoznávacím znamením pro skutečnost, že se Pavel označuje jako „Hebrej z Hebrejů“ mohl být původ rodiny z Palestiny a uchovávání aramejského jazyka. Jeho židovský původ v něm probouzel horlivost pro Zákon; patřil ke skupině farizejů (srov. Sk 23,6). Podle tradice sv. Jeronýma (†420) De viris illustribus pocházeli jeho rodiče z Palestiny, z Giskaly (dnes: Gusch Halav) v Galileji, odkud se přestěhovali do Tarsu po obsazení Galileje Římany.

Když vycházíme z toho, že Pavlova rodina, coby židovská, byla úzce spojena s mateřskou zemí, je možné uvažovat o tom, že příležitostně putovala do Jeruzaléma na poutní svátky. Spojení s mateřskou zemí se zdá být hodnověrné podle Sk 23,16, kde se mluví o Pavlově sestře, která byla provdaná v Jeruzalémě. Jedná se o jediný záznam, který se dochoval o členech Pavlovy rodiny.

Pavel se tedy narodil již v diaspoře. Jeho narození v Tarsu, hlavním městě Kilikie, je nepopíratelné. O této informaci se dovídáme ze Skutků apoštolů v souvislosti s jeho obrácením a pak později ve spojitosti s jeho zatčením (Sk 9,11; 21,39; 22,3). Pavel však sám nikde nezmiňuje místo svého narození, což by mohlo být způsobeno tím, že se nenarodil v Palestině. Z časového hlediska je možné zařadit Pavlovo narození do prvního desetiletí po Kristu.

Během dětství a mládí prožitého v Tarsu, obchodní metropoli, se Pavel setkal s lidmi nejrůznějších národností a kultur. Není náhodou že pozdější velký misionář nepochází z Palestiny, ale z diaspory – ze Židů žijících mimo Palestinu. Prostředí, ve kterém Pavel vyrůstal, ho velmi ovlivnilo. Snad nejlépe je to zřejmé v jeho mluvě, která se jasně odlišuje od Ježíšova způsobu vyjadřování. Něco na způsob Ježíšových podobenství u Pavla nenajdeme. Ježíš vyrostl ve venkovském prostředí. Pavel byl v Tarsu ovlivněn dvěma kulturami. Na jedné straně židovskou kulturou ve svém rodném domě, na druhé straně pak řeckou kulturou, která zastávala rozhodující roli ve městě a které se nemohl vyhnout. Pavel byl a zůstal putujícím člověkem mezi těmito dvěma světy.

Podle Sk 22,3 získal Pavel své vzdělání v Jeruzalémě u farizeje Gamaliela I nástupce Hillela, který působil v Jeruzalémě jako vážený učitel Zákona v létech 25-50 po Kr. Proti důvěryhodnosti tohoto tvrzení se někdy namítá, že Pavel sám nezmiňuje své vzdělání v Jeruzalémě a že text Gal 1,22 vylučuje Pavlův pobyt v tomto městě. Farizejské školy však nejsou dokazatelné mimo Jeruzalém před rokem 70 po Kr., a tak je zřejmé, že obsáhlé studium Zákona (Tory) pro učeného farizeje bylo možné absolvovat jenom v Jeruzalémě. Někteří biblisté zastávají Pavlovo vzdělání v Jeruzalémě, které by z něho učinilo rabína a nebo dokonce podle Sk 26,10 člena Synedria. Na druhé straně jsou i jiní, kteří vidí původ a vzdělání Pavlovo čistě ovlivněné helénismem, tedy řeckou kulturou.

Tato diskuze není důležitá; ukazuje jen, jak se každá z obou stran snaží v osobě Pavla a jeho myšlení upřednostnit ať už vliv židovský nebo řecký. Na konci svého vzdělání, často ve věku 18 let, se každý učitel Zákona obvykle oženil. V textu 1 Kor 7,7-8, se Pavel představuje jako „svobodný“. Z této skutečnosti je možné vyvodit „Pavlův celibát“. Na druhé straně však není možné vyloučit situaci Pavla jako „vdovce“ nebo že se nacházel v nějaké formě „odloučení od své manželky“, ať už po svém obrácení nebo pro svoji křesťanskou misii. Pavlova výtka Korintským křesťanům „Nemáme právo brát s sebou věřící ženu, tak jako ostatní apoštolové i bratři Páně i Petr? To snad jen já a Barnabáš jsme povinni vydělávat si na živobytí?“ (1 Kor 9,5-6) upřednostňuje poslední domněnku. Problém však zůstává otevřený.

V

e Skutcích apoštolů se třikrát setkáváme s líčením Pavlova obrácení. Nejpodrobnější zpráva se objevuje v Sk 9,1-31. Pavel se později vrací k této události ve dvou svých proslovech: v řeči adresované židovskému lidu v jeruzalémském chrámě po svém zatčení (Sk 22,3-21) a v řeči před králem Agripou II, jeho sestrou Berenike, římským prefektem Festem, chiliarchy a předními muži města během svého zatčení (Sk 26,2-23).

Líčení Skutků apoštolů je možné shrnout takto: Pavel byl vybaven dopisem velekněze a měl s veškerou rázností zasáhnout proti židokřesťanům v Damašku. Když se blížil k městu, náhle ho obklopilo světlo z nebe. Je nápadné, že zde není bezprostředně řeč o nějakém vidění Krista. Pavel padl na zem a teprve skrze hlas, se mu dal Kristus poznat. Pán mu nařídil, aby šel do města, kde se doví, co má dělat. Hodná povšimnutí je skutečnost, že nedostává žádné bezprostřední pověření o povolání. Kvůli tomuto světlu Pavel na tři dny oslepl. Během tohoto času nic nejedl a nepil. Toto líčení není ve skutečnosti žádným příběhem povolání, avšak obrácení.

V Pavlových listech sice nenajdeme žádnou zprávu o události u Damašku, nicméně apoštol na ni stále znovu dělá narážky. Zřejmě předpokládá u svých křesťanských společenství znalost toho, co se mu přihodilo. Míní tím událost u Damašku, když mluví o svém povolání za apoštola a nazývá se: „povolaný za apoštola“ (Řím 1,1), „z vůle Boží povolaný apoštol Krista Ježíše“ (1 Kor 1,1; 2 Kor 1,1), „apoštol pohanů“ (Řím 11,13) nebo ve zostřeném vyjádření „apoštol povolaný a pověřený nikoliv lidmi, ale Ježíšem Kristem a Bohem Otcem“ (Gal 1,1). Již z těchto výpovědí je jasné, že to, co se mu přihodilo, nebylo pouze obrácení, nýbrž, že on sám to pocítil jako povolání. Zvláštní okolnosti jeho povolání mu dávaly vědomí, že za svou apoštolskou existenci vděčí výlučně Boží milosti. V četných souvislostech se Pavel zmiňuje o této milosti. Nejkrásnější formulace se asi objevuje v 1 Kor 15,10: „Milostí Boží jsem to, co jsem.“.

Apoštol Pavel nebyl k udržení. Absolvoval více než 20 tisíc km, aby zvěstoval poselství Ježíše Krista, kterého nikdy neviděl a ani neslyšel během jeho pozemského působení. Na základě Skutků apoštolů se misijní činnost Pavla dělí na tzv. misijní cesty, které sice přesně nevystihují apoštolskou činnost Pavla (ta byla mnohem rozmanitější), avšak podávají v podstatě správný obraz o misijní činnosti v hlavním období jeho apoštolského působení.

O konci života apoštola Pavla nám Nový zákon neposkytuje žádné informace. Jsme odkázáni na pozdější svědectví církevní tradice. Od Eusebia se dovídáme o mučednické smrti za vlády císaře Nerona. Eusebius pak ještě cituje Dionysia z Korintu (asi 170) a uvádí, že Petr a Pavel „byli umučeni v téže době“. Mučednické smrti obou apoštolů je možné zařadit do období Neronova pronásledování, které začalo v létě 64 a trvalo až do jeho smrti (9. červen 68). Další informace o Pavlově mučednické smrti poskytuje Tertulián, který ji přirovnává ke smrti Jana Křtitele, hovoří tedy o stětí.

Petr Mareček


Patroni našeho kostela a tedy i farnosti jsou svatí apoštolové Petr a Pavel. Na základě zmínek v Bibli o nich můžeme uvést následující.

Petr pocházel z Betsaidy a jako jeho bratr Ondřej byl rybářem (Jan 1,44; Mk 1,16). Jmenoval se Šimon, syn Janův, a jméno Kéfas, to je v překladu Petr (Skála), dostal od Krista (Jan 1,42; Mt 16,18). Byl ženatý a bydlel v Kafarnau (Mk 1,21.29-30; srov. 1Kor 9,5). Spolu s Jakubem a Janem byl svědkem vzkříšení dcery Jairovy, Ježíšova proměnění i úzkosti v Getsemanské zahradě (Mk 5,37; 9,2; 14,23). Přes svůj slib věrnosti Krista třikrát zapřel (Mk 14,29-31.66-72), ale Ježíš i po svém vzkříšení potvrdil, že mu svěřuje vedení své církve (Jan 21,15-19; srov. Mt 16,16-19; Lk 22,31-32). Po Ježíšově nanebevstoupení převzal vedení jeho učedníků (Sk 1,15-26) a po seslání Ducha svatého první veřejně promluvil k celému shromáždění (Sk 2,14-40). Navštívil první křesťanské obce a přijal první pohany do církve (Sk 8,14-25; 9,32-10,48). Nějaký čas působil v Antiochii (srov. Gal 2,11) a nakonec v Římě, kde také byl podle starého podání v době císaře Nerona (64-67) ukřižován hlavou dolů.

Pavel pocházel z židovské rodiny (Řím 11,1; Flp 3,5), která se usadila v Tarsu a získala tam římské občanství (Sk 21,39; 22,3.28). Jeho židovské jméno bylo Šavel (Sk 9,11), druhé jméno, Pavel, se poprvé objevuje až při jeho druhé apoštolské cestě (Sk 13,9). Byl žákem slavného rabína Gamaliela a sám se projevoval jako horlivý farizeus (Sk 22,3; 23,6; Flp 3,5-6). U bran Damašku se z pronásledovatele stal hlasatelem Kristova učení (Sk 9,1-22; 22,5-21). Na svých apoštolských cestách založil velký počet křesťanských obcí ve východním Středomoří. Byl sťat mečem v Římě (64-67).

Zdroj: Denní modlitba církve